První snahy o méně náročné a „bezúdržbové“ výsadby započaly už v 60.letech minulého století. V parcích a zahradách se začaly objevovat monokulturní výsadby rostlin (skalníky, jalovce, atd.), které rychle pokryly plochu záhonů a zabránily tak prorůstání plevelů, a tím bylo docíleno kýženého snížení nároků na údržbu. To ovšem znamenalo radikální ústup od používání trvalek a trvalkových záhonů, neboť ty byly považované za velmi náročné a pracné. Až poslední desetiletí minulého století s sebou přináší změny ve způsobu použití trvalek v zahradě se zachováním požadavků snížených nároků na péči.
Jedním z příkladů jsou trvalkové výsadby s poetickým názvem ´Silbersommer´ (v překladu ´Stříbrné léto´), které představují trvalkovou výsadbu určenou pro extrémní stanoviště suchých a slunečných poloh. ´Silbersommer´ pochází původně z Německa a Švýcarska, kde byl použit na extrémních městských stanovištích (na křižovatkách, v dělících pruzích, podél chodníků a podobně). Svým vzhledem se velmi osvědčil jako náhrada trvalkového záhonu a jako další možný inspirační zdroj pro trvalkové výsadby do rodinných zahrad na podobně extrémní stanoviště (zbytkové plochy v blízkosti domu, předzahrádky přiléhající ke komunikaci, atd.).
Už po krátké době vývoje (po 1 – 2 letech) vzniká velmi působivá výsadba, jejíž charakter je, jak napovídá název, tvořen mnoha stříbřitě olistěnými druhy. Výběr rostlin je proveden na základě požadavku stálého sledu kvetení, který je velmi důležitý pro změnu vzhledu v průběhu celého vegetačního období. Působivost výsadby dále pokračuje i v pozdních podzimních a zimních měsících, kdy se suché zbytky rostlin ponechávají na ploše a počítá se s účinkem odkvetlých květenství a také s působením jinovatky a sněhu, které vnášejí do estetiky záhonů další rozměr. Tato odumřelá biomasa je těsně před začátkem vegetace pokosena (tj. únor, březen).
Velká inspirativní galerie rostlin
Půda pro tyto výsadby musí být řádně připravená bez vytrvalých plevelů a bez zhutnění. Výsadby doporučujeme provést na půdách chudých živinami, případně v létě vysýchavých. U živinami bohatých půd se doporučuje odstranit cca 15 cm svrchní ornice a nahradit ji směsí vápencového štěrku (velikosti 2 – 8 mm) se zeminou (v poměru 2:1 až 3:1). Ideální je pro výsadby na plochy dotčené stavbou domů, tedy pro půdy s vyšším obsahem stavebních zbytků (tj. poblíž domu).
Výsadba se provádí nejlépe na podzim podle předem nakresleného schématu do vytyčeného rastru (1x1m), kdy se nejprve vysadí velké solitery – kostřava (Festuca mairei), třemdava (Dictamnus albus), divizna (Verbascum bombyciferum). Poté se rozmístí vyšší skupinové trvalky – třtina (Achnatherum calamagrostis), astry (Aster amellus, Aster linosyris), len (Linum perenne), rozchodník (Sedum telephium) a jiné. Zbylé plochy se pak dosadí půdopokryvnými trvalkami, které zajistí rychlé obsazení volné plochy mezi vyššími trvalkami – mateřídouška (Thymus pulegeoides), kakosty (Geranium sanguineum, G. renardii), pryšec (Euphorbia cyparissias) atd. Jako poslední se vysadí do malých skupinek jarní cíbuloviny, které opět prodlouží efekt výsadeb už od časného jara – krokus (Crocus tommasinianus), tulipán (Tulipa praestans ´Füsilier´), modřenec (Muscari latifolium) a jiné. Při výsadbě použijeme průměrně 8 – 12 rostlin na m2 pro chudé půdy, nebo 6-7 rostlin pro živinami bohatší půdy. Po výsadbě přistoupíme k zamulčování výsadby asi 1 cm silnou vrstvou drobného vápencového štěrku nebo štěrkopísku, která snižuje náklady na zálivku a péči. Propůjčuje také výsadbě od začátku velmi atraktivní vzhled.
Péče o takový záhon spočívá v prvním roce v průběžném plení a také v příležitostném zalévání v období extrémních přísušků. Odkvetlé části rostlin můžeme v červenci až srpnu ořezat a některé rostliny mohou také remontovat. Rostliny na podzim neseřezáváme, ale ponecháváme je z estetických důvodů až do konce února nebo počátku března, kdy je posekáme motorovou kosou nebo lištovou sekačkou. V dalších letech už můžeme počítat s minimálními náklady na péči.
